Jako už malinký kluk jsem zbožňoval všechna zvířata. A tak jsem si je postupně nosil domů.

Od malých mravenců, přes zlaté křečky, havrana, poštolky, sovy, káni, veverky a tak bych mohl vyjmenovávat dál, jaké všelijaké tvorečky jsem v té době občas měl. Můžu říci, že nejvíce kadil racek. Toho když jsem pustil po chodbě našeho činžovního bytu, tak jsem za ním mohl jít s hadrou. To byl také jediný živočich, kterého jsem se dobrovolně vzdal. Jo a na večer po chodbě lítal netopýr. Než se mi však vylíhli mouční červi na jeho krmení, tak uletěl…. Od sedmi let jsem měl černou kokšpanělku Belu a ve sklepě (naše děcká klubovna) nocovali vždy dva tři psi. Tenkrát se na to tolik nehledělo a tak se i po našem nábřeží potulovali profesionální tuláci a čekali vždy na to, kdy přijdeme ze školy.

,,Až budu velký ..." Chtěl jsem do ZOO. Jsem absolventem SZTŠ, no a u odvodu jsem chtěl ke koním. Koně už ale nesloužili, tak mne dali ke psům. No a to je pravděpodobně začátek mé pozdější lásky.

Jsem tedy absolventem SZTŠ (zemědělka).

Po té přišla vojna a poddůstojnická škola psovodů:
2.10.1979 do 12.12.1979 - základní výcvik - 4. PS   

13.12./79 do 4.1./80 - psovod
5.1./80 do 22.8./80 - žák PŠ psovodů - velitel družstva

23.8./80 do 24.9./80 - střelec (dosluhoval předchozí RIP.)
25.9./80 do 29.9./81- velitel družstva- Rotní Instruktor Psovodů

Ke konci vojny jsem si vzal štěně německého ovčáka a učil jsem jej, najít a donášet různé předměty. Takovým adrenalinovým sportem bylo vypuštění neurčitého počtu nábojů ze zásobníku a Rámo mi je pak přinášel.

Naučil se to dobře. Sedět jsem nešel ani jednou (na vojně za ztrátu náboje byla basa).

Miloval jsem jej a dali jsme si cíle, kterých chceme dosáhnout. Doprovázel mne všude a tak se mnou chodil i později často do práce, kde jsme taky, když byl jen chvíli čas trénovali. Uměl hodně dovedností, co jsme procvičovali se psy na čáře. Snadno nalezl osobu na půdě plné slámy. Nejtěžší zkoušku z výkonu ZVV 3 složil v necelých třech letech a později i ty ostatní, které v té době měl náš zkušební řád, pro služební psy. Stejně tak i všechny speciálky + záchranářské a lavinové zkoušky. Jak jsem už na mé první výcvikové kazetě (ZÁKLADY VÝCVÍKU PSA z r. 1998) o něm napsal. ,,… byl má pravá ruka i noha. Byl jen můj.“ Rande s mou Lenkou vypadalo vlastně tak, že já někde pochodoval a Lenka tam s Nerošem (černý NO) seděla na mezi a koukali na nás. Prostě chtěl jsem mu dát a obětovat všechno. Rámo se mi odvděčil v šesti letech tím, že nejen že se dostal na Národní Přebor české republiky. Co jsem o tom napsal: ,,… stáli jsme na bedně a s točícími hlavami se dívali na věže kostelů, města Klatovy.“ Další rok jsme vyhráli stopaře… Žil jenom necelých deset let ač již třínohý, tak doučoval mé dobrmany Grogy a jeho nástupkyni Katku. Ta nám také dělala radost a neexistoval jedničkový závod, kdy by nebyla minimálně třetí. A to závodilo na některých soutěžích v jedničkách i přes dvacet lidí. Byla dobře nastartovaná. Mezi tím umřel Rámo a jeho jméno jsem si dal do znaku mé chovné stanice dobrmanů a později - již s dobrmanem v erbu, Rámo od 94. roku zaštiťuje mou soukromou, výcvikovou školu psů.

,,Občas mne napadne, jestli tam zhora z nějakého psího nebe neposílá svá poselství dalším psům, kteří se učí všemu, co můj Rámo už dávno uměl.“ 

 

Vraťme se ale ještě na chvíli zpátky.Po návratu z vojny jsem vstoupili do kynolog. klubu a v 85 se s Lenkou oženil. Následně jsme se odstěhovali do Ostraty (10 km od Zlína), do malého domečku s velkou zahradou. V KK Zlín jsem po devatenáct let vedl začátečníky. Během toho se nám narodil syn Adam. Následně tři roky skupinku nadšenců na malém cvičáku u Kauflandu, kde jsem založil i kroužek, jež cvičil blíž praxi, pod hlavičkou TARTu. V tomto odvětví kynologie jsem dělal i rozhodčího z výkonu.

Za Trojky (stačily dvě, ale mám jich víc s více psy) se dvěma psy a další zkoušky jsem dostal v roce 2000 nejvyšší ocenění MSKS Zlatý odznak – Vzorný výcvikář MSKS I. stupně. I ten by byl již daleko dřív (1986), ale neměl jsem o něm tušení, čili mne nenapadlo si o něj zažádat.

Posledních sedmi letech jsem byl členem KK Biskupce u Luhačovic. Od začátku roku 2013 jsem se stal „příslušníkem” KK. Zbraslav u Brna a v Biskupicích, případně v Hřivínově Újezdě jsem hostoval... V součastné době (od r. 2019) provádím výcvik v kk. Bystřice p. Hostýnem. Od téhož roku jezdím pravidelně se psy do Koryčan ke koním, kde si po svém výcviku na koni, později pocvičím i se psy. Nováčky už většinou necvičím jinak než na svých Výcvikových Víkendech nebo táborech. Jsem stále někde se psy, jelikož má výcviková škola psů RÁMO existuje do dnes.

Od 98 až do půli roku 2011 jsem psal své poradny do časopisu Pes přítel člověka, napsal knihy s 

problematikou výcviku a řešením závadného chování psů. Ta první: Problémové chování psů (Plot 2 000) má nyní druhé , rozšířené vydání. Asi stojí za to, protože již ji někteří spisovatelé a „znalci psí duše“ kopírují. Druhou vydalo MOTTO r. 2009 a jmenuje se: BUĎ JÁ, NEBO PES! (Věta, kterou tak často můžeme slyšet od svých partnerů!).

Ivo Eichler

PS.: Původní stránky mi dělají známí z Prahy a nesou název:  http://www.psi-tabor.info/index.php

V poslední době pak píši denně na facebook na Ivo Eichler, nebo do RÁMO - psí škola.